dav
Nejsem žádný zahradník, ale občas musím vzít do ruky rýč a motyku a zušlechtit náš zarostlý záhon, u kterého jen bystré a pozorné oko pozná, že se nejedná o kus divoké přírody, ale o zúrodněnou zem, čekající na nějaké plody.
Pokaždé mě v těch chvílích překvapí, jak veliké kořeny má takový plevel. Soudě podle kořenů, museli bychom nutně dojít k závěru, že se bude asi jednat o tu nejdůležitější a nejužitečnější rostlinu široko daleko. Opak je však pravdou. A neméně překvapující je i ta skutečnost, že roste, aniž by se o něho člověk jakkoli staral. Spíše naopak – čím méně péče, tím více sílí a rozrůstá se. Chápete to ?
Zvláštní, že to, co za něco stojí, dá tolik práce a sotva člověk na chvíli poleví, už to zajde – suchem, nebo se to udusí v záplavě plevele…
A tak mám takový dojem, že to co platí na záhonu v hlíně, platí bezezbytku i v životě. To plevelnaté je tak hluboko vrostlé v nás a dá pořádnou a nikdy nekončící práci to stále vytrhávat, protože kdybychom to nedělali, tak to udusí všechno ostatní. A to ušlechtilé v nás je tak strašně náchylné k zániku…
Ale i tak to myslím vždycky stojí za tu nadlidskou námahu a neztrácím naději, že ačkoli jsem mizerný zahradník, přece jen se tu a tam s Božím požehnáním něco urodí v zemi a snad i ve mně…
